Svátky hudby

Václav Hudeček s přáteli a jejich koncert

Hudba působí na každého z nás. I ti největší ignoranti, kteří tvrdí, že jim hudba nic nedává, mají někde v sobě ukrytu melodii, která jim připomene zážitek nebo něco doufejme příjemného z minula, až se i jim zamlží zrak. A nemusí to být zrovna klasika, o které je tady řeč, stačí i vesnický šraml, který některým umí zahrát na city.

Dědeček houslista a vražda

Vyrostl jsem v rodině, kde dědeček byl vášnivý houslista, milovník Čajkovského, Beethovena a Mozarta. Hrál od dětství a ve třicátých letech měl dokonce svůj orchestr, s nímž účinkoval i v hotelu Imperial na akcích tehdejší smetánky města. V sedmdesátých letech na stará kolena si dědeček založil soukromé bytové kvarteto a koncertoval ve svém obýváku v secesním domě, kde zdi byly tak silné, že jste neslyšeli ani vraždu, která se odehrávala za stěnou ve vedlejším bytě. (Toto není fabulace, babička byla doma, vraždu neslyšela, a tak jsem byl vyslýchán já i otec, protože si policie myslela, že nás kryje, jinak by něco zaslechnout musela. Policisté zřejmě bydleli v panelácích a o práci architekta Sitteho a zedníků za císaře neměli ani ponětí. **)

Dědečkovo kvarteto

Dědečkovo kvarteto hrálo ve složení: dědeček – první housle, pan Bosák – druhé housle, Tante Vali (tak jsem jí říkal, i když nebyla příbuzná) – Valerie Levá – klavír (byt byl obrovský, takže se tam pohodlně vešlo koncertní křídlo) a pan Kocián hrál čelo. Pan Kocián byl později nejstarším občanem Ostravy, takže mi pořád ony bytové koncerty vyfocen v novinách připomínal. 

Koder neboli past na dívky

V časech, kdy se mládencům zapalují lýtka, jsem dědečka častěji navštěvoval ve sličném doprovodu (který měl být ohromen) a to právě v čase, kdy hráli nebo i nacvičovali s kvartetem. Nikomu z hrajících to nevadilo a dojem na slečny byl obrovský. „Já jsem nevěděla, že jsi z takové rodiny,“ zaznělo vždy a já se nesl jako páv. Dědeček se každé slečny zeptal: „Dáte si čajkovskij?“ Myslel tím čaj, ne hudbu, a atmosféra byla dokonalá.

Ilja Hurník porubský symfonik

Už v šedesátých letech začal s mým přibližováním ke klasice rodák ze staré Poruby Ilja Hurník. V šedesátkách měl někdo geniální nápad učit hudbu praxí. A tak putovala naše ZŠ do divadla v kulturáku v Porubě, kde už čekala filharmonie. A kdo ji vedl? Ano, Ilja Hurník skladby vysvětlil, zahráli ukázky a pak spustili největší špeky. Na plno, těžké forte a celé divadlo běsnilo. Věřte, že symfonici, když to spustí pěkně naplno, umí udělat zvuk, že by se některé big beatové kapely mohly stydět. Děcka pleskala nadšením do rytmu. Někteří vyskakovali z rudých sametových sedaček a učitelky bledly hrůzou, že jim žáčci upadnou do transu. Dirigent vybral vždy skutečně to nejúdernější. Pamatuji si na Slovanské tance. Pořád se musel opakovat „Tanec Série I., Op. 46, B 83 – Furiant – Presto“. No, to se nedá přiblížit, podobnou atmosféru asi dnes zažívají fanoušci na koncertech milovaných metalových idolů. Hurník to prostě s posluchači zejména malými uměl, všechna čest mistrovi.

Mistr Václav Hudeček

Dalším mým průvodcem vážnou hudbou se stal mistr Václav Hudeček. Stával se jím pomalu, jaksi posloupně a plíživě. Manželka je milovnicí atmosféry Vánoc. Já ne! A tak, aby mne připravila, kupovala do kulturáku každoročně lístky na vánoční koncerty. A v onom divadelním sále, kde mne oslnil už šéf filharmonie Hurník, koncerty v advetním čase pořádal vždy Václav Hudeček.

Ti tři učitelé, ta svatá trojice nádherné symfoniky, která mne postupně uváděla do říše báječné hudební klasiky, mi už zůstala navždy v hlavě. Nebo v srdci?

Třebíč a jeho Svátky hudby

Když manželka zjistila, že koncem května roku 24 se v Třebíči konají Svátky hudby s Václavem Hudečkem, byla návštěva koncertu jasná.

V sobotu 25. 5. se ve foyer divadla Pasáž Třebíč konal koncert: Slavné muzikantské rodiny „Klan Klánských“.

Prostor, kde koncert probíhal, je nádherný. Vysoký jako nějaká sakrální stavba s mohutným moderním lustrem a celá jedna stěna místnosti je průhledná – skleněná. Před vámi se tyčí panorama historického malebného městečka korunováno věží starobylého kostela Sv. Martina*. A v sále v popředí hraje mistr společně s klanem Klánských. Mistr dal Klánským více prostoru než měl sám. „Pomáhá tak nové generaci umělců, která by to měla bez jeho pomoci těžší,“ vysvětlovala mi manželka, když jsem se dožadoval větší porce mistra Hudečka.

 

Hudbu vybíral Lukáš Klánský, který hrál na klavír. Dal si na výběru záležet, každý hudebník dostal prostor a atmosféra zněla nádherou klasiky.

Hráli:

Lukáš Klánský – klavír

Daniel Klánský – zpěv (basbaryton)

Klára Klánská – housle

Václav Hudeček – housle

Dokonale předvedli hudbu

Franze Schuberta, Antonína Dvořáka, Georga Friedricha Händla, Johannese Brahmse a Bedřicha Smetany.

Nádhera.

A opět s mistrem Hudečkem. Je to osud? Náhoda? Dva z mých guru už hrají v jiném prostoru a pro nás jsou nedostižně daleko. No a ten třetí přeloží svátky hudby do Třebíče, jakoby tušil, kdo se tam vyskytuje.

Svátky hudby trvaly tři dny a vyvrcholily v neděli koncertem v bazilice. Krásné zážitky všech zúčastněných je těžké popsat. Proto je tady malá ukázka z foyer (Händel). Kvalita je sporná, ale smyslem je pouze naznačit, jak krásně se dá užít si času. A možná motivovat a přivést další posluchače do hájenství mistrů artificiální hudby. Pop se na nás hrne z rádií jako sprcha a dusí náš hudební cit.

Mistr Václav Hudeček a Klára Klánská hrají Händela (kratičký úryvek)

* O výjimečnosti kostela v pozadí svědčí i to, že se jedná o kostel s druhými největšími věžními hodinami v republice

** Já měl alibi, ale otec ne. Zachránila ho až zkouška slin. Vrah zanechal cigaretu. DNA tehdy ještě neznali.